Vesnice
Terasové vesnice a jejich falaj
Al Aqr, Al Ayn a Ash Sharayjah se drží na útesu nad svými sady, zásobované vodou z gravitačních kanálů starých staletí.
Check dates and availability ↗Vesnice a voda na plošině Saiq
| Místo | Co to je | Proč jet |
|---|---|---|
| Al Aqr | Kamenná vesnice na okraji náhorní plošiny, proslulá růžovými zahradami | Start nebo cíl klasické túry přes tři vesnice |
| Al Ayn | Vesnice na skalním výběžku nad soutěskou Wadi al Ayn | Nejfotografovanější výhled na celé hoře |
| Ash Sharayjah | Vesnice sestupující k terasovitým plantážím | Růžové terasy a nejzelenější úsek túry |
| Wadi Bani Habib | Vesnice opuštěná v 80. letech 20. století | Zříceniny kamenných domů; stupňovitá stezka klesající do wádí |
| Saiq | Hlavní sídlo náhorní plošiny, 2 002 m n. m. | Služby a referenční bod pro místní klimatické údaje |
| Birkat Al Mouz | Město na úpatí stoupání, pod kontrolním stanovištěm | Falaj Al-Khatmeen, na seznamu UNESCO od roku 2006 |
Schodiště zahrad
Z cesty vypadá náhorní plošina jako holý šedý vápenec. Dojděte k okraji a hora se obrátí naruby: pod vesnicemi se úzké terasy snášejí po útesu v těsných pruzích, každá z nich je opěrnou zdí z naskládaných kamenů držící pruh půdy sotva širší než chodba. Oblast se zemědělsky obdělává nejméně tisíc let a husté terasování se dochovalo pod Al Ayn a Al Aqr. Rostou zde granátová jablka, meruňky, vlašské ořechy, broskve, hrozny a fíky, vedle nich i růže. Nic zde není náhodné – každá terasa, zeď i kanál je dílem inženýrského umu a velkou část z nich dodnes udržují rodiny, kterým patří.
Co to vlastně falaj je
Faladž — v množném čísle afládž — je vodní kanál poháněný gravitací. Voda se jímá u pramene nebo z podzemní vody, někdy tunelem proraženým do skály, a pak se vede pečlivě spádovaným korytem tam, kde je jí zapotřebí, a to bez jakéhokoli čerpadla. Na Džabal Achdaru kanály vedou podél terasových zdí a mezi domy a jejich spád určuje, kterou terasu lze vůbec zavlažovat. Rozdělení vody probíhá podle času, nikoli podle objemu: každá domácnost má nárok na průtok po vymezenou dobu, tradičně měřenou stínem ve dne a hvězdami v noci. Zápis UNESCO uvádí, že se po celém Ománu dodnes používá přibližně 3 000 afládžů.
Procházka třemi vesnicemi
Klasický výlet spojuje pěšky vesnice Al Aqr, Al Ayn a Ash Sharayjah po stezkách a podél faladžových kanálů. Publikované popisy se liší — některé uvádějí snadnou hodinu či dvě mezi dvěma vesnicemi, jiné popisují delší okruh kolem 8 km, který zabere tři až čtyři hodiny. Rozdíl je skutečný, nikoli ledabylé zpravodajství: existuje několik propojených cest a žádná oficiální trasa. Nejde o technickou chůzi, ale o nerovný kámen, místy odkrytý, se srázy podél cesty. Celodenní výlety z Maskatu obvykle zahrnují zkrácenou verzi.
Wadi Bani Habib, vesnice, která zůstala opuštěná
Krátkou jízdou od hlavních vesnic je Wadi Bani Habib nejatmosféričtější zastávkou náhorní plošiny: vesnice kamenných domů na protějším svahu malé rokle, opuštěná v 80. letech 20. století, když se obyvatelé přestěhovali do domů s lepším silničním přístupem a službami. Kamenné schodiště vede z parkoviště dolů do vádí a na druhou stranu vzhůru k ruinám, kde se ve zdech dochovaly dveřní a okenní otvory, jinak jsou však střechy pryč a vše zarůstá. Ořechové a meruňkové stromy vyplňují dno vádí; některé staré sady se stále udržují, jiné nechaly zpustnout.
Faladž UNESCO na úpatí silnice
Před kontrolním stanovištěm, úplně na úpatí hory, si Birkat Al Mouz zaslouží zastávku, kterou mu většina celodenních výletů dopřeje. Faladž Al-Khatmeen, který zavlažuje město, je jedním z pěti afládžů zapsaných v roce 2006 na Seznam světového dědictví UNESCO jako Zavlažovací systémy afládž v Ománu. Jedná se o dawoodijský faladž, hluboký tunelový typ s celoročním průtokem, s udávaným průtokem asi 166 litrů za sekundu na zhruba 2 450 m od mateřské studny k místu, kde voda vyvěrá na povrch. Pozor na důležité rozlišení: zapsaným dědictvím je tento faladž v Birkat Al Mouz, nikoli horské terasy nad ním.
Jsou to živé vesnice, ne skanzen
Jsou to obydlená místa se soukromým vlastnictvím, ne památková zóna s turniketem. Terasy jsou něčí obživa, ovoce se nesmí trhat a cesty, které vypadají jako veřejné, mohou vést přes zahradu. Doporučení ománského ministerstva cestovního ruchu zakrývat ramena a kolena platí zde více než kdekoli na pobřeží a stejné doporučení žádá návštěvníky, aby před fotografováním lidí požádali o svolení. Osadami projíždějte pomalu, uličky jsou úzké a využívají je děti. Koupit si růžovou vodu nebo med přímo od místního producenta patří k nejužitečnějším věcem, které návštěvník může udělat.